Já versus knihy

Smrt jednoho je tragédie. smrt milionů je statistika. Román Josepha Hellera se snaží na válku nahlížet trochu jinak. 

Dne 6. června 1944 se spojenecká armáda vylodila na březích Normandie. Největší vojenská akce všech dob si vyžádala tisíce obětí na obou stranách. Ani po několika dnech nebylo jasné zda boj o svobodu byl úspěšný. Tato kniha ovšem vypráví úplně jiný příběh 2. světové války.

Hlava XXII je o jedné americké letecké jednotce kdesi v Itálii. Sledujeme zde Yossariana a další letce v jejich každodením boji o svůj život. Nejenže musí přežít proti Němcům, ale musí si poradit i s ještě nebezpečnějšími veliteli a jejich nařízeními.

Yossarian je v podstatě Benjamin Franklin Pierce ze seriálu M*A*S*H, akorát místo sešívání lidí dohromady, na ně shazuje z nebe bomby. Svůj úděl nesnáší zrovna nejlépe, a přemýšlí jak se co nejrychleji dostat zpátky do USA. Bohužel je tu Hlava XXII – nařízení, že každý kdo je blázen má nárok na návrat domů, ale sám osobně musí předložit, že je blázen a že chce odejít z války. Jenže každý kdo nechce válčit, je považován za naprosto normálního, protože má pud sebezáchovy a tudíž se domů nikdo nikdy nedostane.

„Vojáci, jste američtí důstojníci. To nemohou o sobě prohlásit důstojníci žádné jiné armády na světě. Zamyslete se nad tím“

V době vydání byla kniha určitě revoluční, jako jedna z prvních dala pohled na válku jako na něco zbytečného a vojáky nevykreslovala jako hrdiny ochotné umírat za Sryčka Sama. Ovšem z dnešního pohledu se nejedná o nic výjimčného a kniha za ty léta od vydání ztratila podstatnou část svého kouzla.

Příběh zde takřka neexistuje a více méně se jedná o nahodilé anekdoty z vojenského prostředí. Některé histoky a situace jsou opravdu vtipné a dokazují autorův smysl pro humor. Jiné jsou, ale zbytečně dlouhé, a humor postrádají. Naštěstí těch prvních je více. Vtipné přběhy občas střídají vážnější situaci, které jakoby nám chtěli připomenout, že válka je zlá, ale hned v další kapitole se většinou přesuneme do vyjetých kolejí.

„Olympíjské medaile či tenisové trofeje jsou dokladem, že jejích nositel provedl něco zhola neužitečného, jenže líp a obratněji než někdo jiný“

První polovina knihy, kdy všechny absurudní situace jsou pro nás nové, je velmi podařená. Bohužel postupem času si zvykneme na autorův styl psaní a začneme očekávat jak se postavy zachovají (pokuď možno co nejvíce debilně) a víceméně víme co bude následovat.

A to jsem se ještě ani nezmínil o množství postav. V knize vystupuje zhruba polovina spojenecké armády, nebo alespoň mi to tak přišlo, protože v těch mnoha a mnoha podobných jmen vojáků jsem dokonale ztratil a našel jsem se až ke konci.

Joseph Heller – Hlava XXII          65%